OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
A sakra! No je tohle možný? Při poslechu novinky starých ultra metalistů RACER X se prostě musím smát. Tak na tohle album bude asi spousta lidí opravdu zírat! Nevěřil bych tomu, ale ti hoši jsou opravdu tak ujetí, jak na sebe prozradili na obalu své předchozí desky „Superheroes“. S tím rozdílem, že na předchozím albu byl notně praštěný jenom obal a vnitřek desky skrýval poctivý klasický heavy metal v poměrně moderním střihu a nadprůměrném provedení. Zatímco na novince je tomu přesně obráceně. Nenápadný obal ukrývá dvanáctku naprosto šíleně cáklých skladeb, které jsou kromě své abnormality význačné ještě svojí genialitou.
Ne, nemůžu jinak. „Getting Heavier“ je dortíkem pro každého „něčeho jiného“ chtivého kritika. Při poslechu první skladby „Dr. X“ vás to třeba ještě tolik netrkne, protože je dělaná vcelku podle standardních ingrediencí RACER X. Masivní zvuk, skvěle klenutý vokál, úderná bicí, krásně pulzující basa, kytara vládne. Ale druhá skladba, začínající výmluvným Martinovým výkřikem, vám už asi trochu zatrhne tipec! rock’n’roll. A to v úplně klasické podobě, možná trochu říznutý rockem 70. let s jedním malým detailem – kapela si podržela hutný heavy metalový zvuk. V případě tohoto alba spíš Zvuk. Ano, opravdu je tak povedený. Zvlášť oproti minulé desce, na které mi vůbec nesedl. Ale celá záležitost nekončí, nýbrž pokračuje v neméně elvisovských kolejích ve skočné „Golden God“.
V následující „Bucket of Rocks“ už se ručičky vah naklánějí spíš k hard rockovému vyznění skladby, aby váhu totálně strhly se standardním hard rock kouskem „Go GG Go“. „Heaven in ´74“? Tak to už jsem někde slyšel… Není to náhodou cover verze? Pokud ne (opravdu si teď nejsem jistý), smekám, protože se v ní chlapcům podařilo skvěle oživit táhlou happy atmosféru 70. let (samozřejmě v Americe – v Čechách se tenkrát nebylo moc čemu smát) a současně složit hold vlivu BEATLES. Šestá skladba a zase obrat… živý rozjezd, střední tempo, zvláštní Martinův zpěv, metalový podklad, ale kam skladbu zařadit, těžko říct. Možná nějaké hodně progresivní období samotných RACER X. „Empty Man“ a teď už totální návrat do současnosti v podání kytarového hrdiny Mr. Gilberta. Tahle skladba by mohla v klidu vyjít i na některém Paulově sólovém počinu. Moderní rocková hudba s nevtíravými hitovými ambicemi, geniální kytarou a výtečným zpěvem. Nádhera. Podle mého nejlepší kousek na desce. Navazuje opět hard rock ala popově progresivní RACER X ve skladbě „The Siren´s Eye“ a ve stejném duchu je dělána i „Ghost Dance“. rock’n’roll ze začátku desky je ten tam. Skočný nápěv nahradil baladický motiv, ovšem metalový zvuk stále zůstává. Maličké zjemnění je patrné v „Endless“, kde mi zpěvavá linka trochu připomíná Ozzyho. Album uzavírá prazvláštní „Catapult to Extinction“, ve které se kapela veškeré jmenované ingredience pokusila splácat do jedné skladby. Zajímavé.
Pffffff!!!!... No, tohle album je tedy opravdu povedený vtípek. Instrumentální výkony jsou naprosto perfektní. I když mám pocit, že Paul Gilbert na kytaře zase nejvíc vystrkuje růžky a přitahuje k sobě pozornost. Scott Travis za bicími se také nezapře, ale věřím, že si ještě nechal při nahrávaní nějaké rezervy. Bassman John Alderete vás těžko něčím překvapí, ale svoji funkci plní víc než dobře. Basa je vynikajícně nazvučená a skvěle vyvážená. Stejně tak jako nepřekonatelný zpěv Jeffa Martina, který je opravdu mimořádně talentovaný zpěvák.
Je mi úplně jasné, že od „Getting Heavier“ čekala spousta lidí asi úplně jinou hudbu, tudíž budou zaznívat i jiné verdikty než tento, ale já prostě na tomto albu nevidím sebemenší chybu. RACER X jsou naprosto vynikající, ať už hrají pop, rock’n’roll, rock, hard rock nebo metal. Na tomto albu zvolili cestu nejmenšího odporu a zahráli prostě všechno. Výsledek pak zalili do vynikajícího heavy metalového zvuku, který jejich aranžím dodal úplně jiný rozměr, a celé snažení opentlili vynikajícími instrumentálními výkony na všech frontách. To, s jakou elegancí se pohybují mezi škatulkami, je jen pevněji pasuje na trůn opravdových umělců.
Je mi úplně jasné, že od „Getting Heavier“ čekala spousta lidí asi úplně jinou hudbu, tudíž budou zaznívat i jiné verdikty než tento, ale já prostě na tomto albu nevidím sebemenší chybu. RACER X jsou naprosto vynikající, ať už hrají pop, rock’n’roll, rock, hard rock nebo metal.
9 / 10
Jeffrey Louis Martin
- zpěv
Paul Brandon Gilbert
- kytara
John Alderete
- basa
Scott Travis
- bicí
1. DR. X
2. LUCIFER'S HAMMER
3. GOLDEN GOD
4. BUCKET OF ROCKS
5. GO-GG-GO
6. HEAVEN IN
7. EVERYTHING'S EVERYTHING
8. EMPTY MAN
9. THE SIREN'S EYE
10. GOHST DANCE
11. ENDLESS
12. CATAPULT TO EXTINCTION
Getting Heavie (2003)
Snowball of Doom – Live at whisky (2001)
SuperHeroes (2000)
Technical Difficulties (1999)
Extreme Volume Live II (1992)
Second Heat (1989)
Extreme Volume Live (1988)
Street Lethal (1986)
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.